K člověku není možné nic přidat, člověku nelze nic odebrat - taková je jeho vnitřní dokonalost. Nemůžete udělat člověka krásnějšího ani ošklivějšího. Nemůžete způsobit, aby byl bohatší nebo chudší. Člověk je jako moře. V jedné z buddhistických súter, Vaipulya sutra, se tvrdí, že v oceánu jsou uloženy dva vzácné klenoty - jeden brání zmenšení moře, když z něj ubývá voda, druhý zajišťuje, aby moře nepřeteklo, když do něj voda přitéká. V moři jsou dva vzácné klenoty a ty brání tomu, aby se moře zvětšilo nebo zmenšilo: moře nikdy nepřibyde a nikdy neubude - je pořád stejné. Je tak obrovské, že nezáleží na tom, kolik z něj vznikne mraků a kolik vody se vypaří. Je tak obrovské, že je jedno, kolik řek se do něj vlévá a jakou spoustu vody přinesou. Moře zůstává stejné. Vnitřní jádro člověka je také takové. Jádro existence je takové. Zvětšování a zmenšování se děje na okraji, ne ve středu. Můžeš se stát velmi učeným člověkem, nebo můžeš zůstat nevzdělaný - to je jen okraj. Žádným vzděláním se nestaneš chytřejším, než jsi. Nic k tobě už nelze přidat. Tvoje čistota je nekonečná, neexistuje způsob, jak ji vylepšit.

Tohle je tantrický pohled. Tohle je samotné jádro přístupu tantry - že člověk je jaký je. Žádné dychtění po vylepšení, člověk se nemusí stát dobrým, člověk nemusí měnit tohle a támhleto. Člověk musí všechno přijmout - a pamatovat si, že je oblohou, pamatovat si, že je mořem! A postupně se vynořuje pochopení, kdy víš, co je mrak a co je obloha, co je řeka a co je moře. Ve chvíli, kdy jsi naladěn na své moře, všechen strach zmizí, všechna vina zmizí. Budeš nevinný jako jsou děti.

Král znal Sarahu (tady najdete Sarahův příběh). Býval to skvělý učený člověk a teď se chová jako nevzdělanec. Přestal recitovat své védy, už neprovádí rituály předepsané náboženstvím, už dokonce ani nemedituje. Nedělá nic, co lze považovat za duchovní. Co to tu provádí - žije u hřbitova, tancuje jako blázen, zpívá jako blázen? Dělá spoustu divných netradičních věcí. Kam zmizelo jeho vzdělání?

A Saraha říká : Můžeš mi vzít veškeré moje vědění. Je to jedno, protože ze mě tím nic neubude. Nebo můžeš přinést všechny spisy světa a nalít je do mě - je to jedno, protože tím se nezvětším.

Býval velice váženým mužem, celé království ho ctilo. A teď je najednou jeden z těch, co vzbuzují úcty nejméně. A Saraha říká : můžete mi dát všechny myslitelné pocty, ke mně to nic nepřidá. A můžete mi všechny pocty vzít, můžete mě urážet, můžete udělat cokoli, abyste pošlapali mojí vážnost - nic se neděje. VŠECHNO je úplně stejné, já zůstanu stejný. Já jsem TEN, kdo se se nikdy nezvětšuje a nikdy nezmenšuje. Já vím, že nejsem mrak - jsem obloha. Takže se moc nestarám o to, jestli si lidé myslí, že je mrak černý nebo bílý, protože nejsem ten mrak. A také nejsem malá řeka, říčka nebo rybníček - nejsem šálek čaje. V šálku čaje tak snadno může přijít bouře, je tak maličký. Odeberte z něj jedinou lžičku a něco je ztraceno, přilijte jedinou lžičku a je tu potopa. Saraha říká: já jsem to obrovské moře. A vezměte si cokoli chcete, nebo mi dejte, co mi chcete dát - tak jako tak na tom nezáleží.

Podívej se, jak je to krásné! Ve chvíli, kdy už na ničem nezáleží, jsi přišel domů. Pokud ještě na něčem záleží, jsi od domova daleko. Dokud ještě sleduješ svoje konání a vynalézavě a chytře vymýšlíš, co uděláš - tohle musíš a tohle nesmíš udělat - a pořád ještě existují "měl bys" a "neměl bys", jsi daleko od domova. Pořád ještě o sobě přemýšlíš z hlediska dočasnosti a ne z hlediska nekonečna. Ještě jsi neochutnal Boha.

Jako obloha a jako moře... takový jsi.